Uprchlíci: jsi sluníčko nebo nácek?

    Všimli jste si, jak podivně se v Česku debatuje o uprchlících? Vlastně to ani žádná debata není – dva tábory s opačnými názory si melou svou a navzájem se neposlouchají. 

    První tábor by se dal s velkou nadsázkou označit jako sluníčkářský. Zastánci imigrantů se zaklínají vyšším dobrem. Nerozlišují mezi utečenci před válkou a ekonomickými imigranty. Všem cizincům bez rozdílu pomáhají dostat se do jejich vysněných cílových zemí, rozdávají jim jídlo, stany a spacáky, vítají je na nádražích, prosazují změkčení imigračních zákonů… Jejich snem je multikulturní Evropa, kde budou všechny národy a náboženství světa žít v láskyplné harmonii.

    Druhý tábor by se dal opět s velkou nadsázkou označit jako náckovský. Dnešní odpůrci imigrantů nechtějí do Evropy pustit nikoho cizího, a to včetně válečných uprchlíků. Jejich snem je bílá křesťanská (respektive sekulární) Evropa bez “kontaminace” cizími kulturami a náboženstvími. Jeden extrémní přívrženec tohoto názorového tábora dokonce nedávno na Facebooku požadoval internaci všech muslimů v koncentračních táborech a jejich “rozemletí na masokostní moučku” (to jsem si nevymyslel, jde o doslovný citát).

    Z názorů obou táborů mrazí v zádech. Z veřejných diskusí mám navíc bohužel pocit, že většina Čechů patří buď do jednoho, nebo do druhého tábora. V černobílé diskusi o uprchlících nejsou slyšet šedé tóny. Jenže na současnou imigrační vlnu prostě nejde mít jednoznačný názor – na to je ten problém příliš složitý a nejednoznačný. Kdo říká, že v tom má jasno, je buď myšlenkově jednodušší, nebo lže. Tady je pár základních argumentů bez toho, abych k nim zaujímal jednoznačný názor:

    – Nerozlišujeme válečné uprchlíky (ze zemí, kde jde o život, jako je třeba Sýrie nebo Irák) a ekonomické imigranty (z “bezpečných” zemí typu Bangladéše nebo Pákistánu). Těm prvním je jednoznačně třeba pomoci a poskytnout jim azyl. Neexistuje ale žádné lidské právo na život v bohaté zemi, pokud se v ní člověk nenarodil.

    – Nebereme v úvahu stárnutí evropské populace v důsledku poklesu porodnosti. Ta už ve většině evropských zemí nestačí ani k prostému udržení populace. Aby určitá populace nevymřela, je třeba plodnost 2,11 dítěte na ženu a vyšší. V Česku byla v roce 2012 plodnost 1,45 a ve většině evropských zemí to není o moc lepší. Při zachování tohoto trendu se zhroutí evropské sociální systémy (na penze nebude mít kdo vydělávat). Evropa buď vymře, nebo nás prostě přečíslí muslimové s vyšší plodností. Jediná záchrana je změnit reprodukční chování, v čemž jdu coby otec pěti dětí příkladem.

    – Ignorujeme přehnaná ekonomická očekávání u části imigrantů. Evropané si svůj vysoký ekonomický standard během staletí vydobyli tvrdou prací, kterou sociolog Max Weber odvozuje od “protestantské etiky”. Kdo ale nemá pracovní návyky, ten na trhu práce prostě neuspěje a stane se zátěží pro evropské sociální systémy.

    – Neřešíme, kolik imigrantů dnes do Evropy přichází. I hodní lidé jsou problém, pokud jich je příliš mnoho. Představte si ad absurdum situaci, že by k vám v jeden den neohlášeně přijeli na návštěvu všichni vaši příbuzní, kamarádi a spolužáci.

    – Nevidíme, že multikulturní společnost je jen zbožná fikce. Soužití lidí z různých kultur a náboženství v naprosté většině případů nefunguje a výsledkem jsou vzájemné střety.

    – Nerozlišujeme umírněné a radikální muslimy. Islámský stát celosvětově podporuje jen asi 2,6 % muslimů, tedy zanedbatelný podíl. V Česku je ale každá cizinka se šátkem na vlasech hned teroristka. To není zavírání očí před riziky islámského terorismu. Copak ale můžeme všechny Čechy posuzovat podle Jiřího Kajínka nebo Emanuela Moravce?

    – Neuvědomujeme si historické souvislosti. Po 2. světové válce Evropané opustili své kolonie v Africe a na Blízkém východě a “zotročené národy” získaly svobodu. Během asi půl století si ale některé z nich své země z nejrůznějších příčin zničily a politicky rozvrátily. Dnes se tlačí do Evropy, a to hlavně do zemí svých bývalých “pánů”. 

    – Nevšímáme si, že část imigrantů může být ekonomickým a kulturním přínosem. Příkladem jsou třeba pracovití a bezproblémoví čeští Vietnamci, kteří se mezi nás perfektně začlenili během jedné jediné generace. Žije jich tu skoro 60 000, plus zhruba stejný počet pracovitých Ukrajinců. Komu vadí vietnamská večerka nebo ukrajinský zedník či lékař? A opravdu by byl po téhle pozitivní zkušenosti problém přijmout několik tisíc Syřanů, nejlépe vzdělaných křesťanů?   

    – Zapomínáme, že evropská kultura vyrůstá z křesťanských kořenů. Lidem v nouzi a na útěku je třeba pomoci prostě proto, abychom díky tomu sami zůstali lidmi. Pokud mají uprchlíci hlad a je jim zima, nemůžeme se jich ptát, jakého jsou vyznání a proč odešli z domova. Topícího člověka se taky neptáte, jestli není komunista.

    – Představa automatického přerozdělování pomocí kvót je bohapusté sociální inženýrství. Imigrant, který cestuje tisíce kilometrů za svým snem o životě v Londýně nebo Berlíně prostě nebude šťastný, když ho pošlou třeba do Českých Budějovic. I když by v nich podle Járy Cimrmana chtěl žít každý.

    Tohle všechno mi táhne hlavou, když přemýšlím o lidské vlně, která se dnes valí do Evropy. Že se ty argumenty často navzájem vylučují? Samozřejmě – problém je prostě příliš složitý, abychom na něj mohli mít jasný názor. A právě proto se nemůžu jednoznačně zařadit do tábora zastánců, ale ani odpůrců imigrantů. Vy snad ano?