Ještě k černým a bílým Oscarům: rasově vyvážená atletika mě taky bavit nebude.

Když se před pár dny v Americe předávali Oscaři za nejlepší herecké výkony, byl z toho skandál. Jedné z nejsledovanějších kulturních akcí světa se odmítl zúčastnit třeba režisér Spike Lee nebo herečka Jada Pinkett Smithová.

Nemohou prý podpořit předávání “příliš bílých” cen. Americký televizní moderátor Al Sharpton v této souvislosti sarkasticky prohlásil: „Hollywood je jako Skalisté hory - čím výš stoupáte, tím jsou bělejší.”

Americká společnost je na práva afroameričanů velmi citlivá a je třeba říct, že oprávněně. Země, která sama sebe považuje za kolébku svobody a rovnosti všech občanů před zákonem má především na jihu velmi nepěknou minulost. Například málokdo si uvědomuje, že když před přibližně 50 lety nastupoval James Meredith jako první černošský student na univerzitu v Mississippi, byly protesty jeho bílých spolužáků tak násilné, že při jejich potlačení musely být použity střelné zbraně a dva z protestujících přišli o život. Tehdejší guvernér (Demokrat!) se nechal slyšet, že během jeho vlády žádné rasově smíšené univerzity ve státě Mississippi jednoduše nebudou. Je proto logické, že velká část černošských obyvatel USA je i v současnosti velmi alergická na jakýkoliv náznak diskriminace, byť se často o žádnou diskriminaci a už vůbec ne rasovou nejedná, což je i případ Oscarů.

Původně správná myšlenka rovnosti před zákonem bez ohledu na víru, rasu a pohlaví se totiž v posledních několika letech přetvořila v karikaturu sebe sama. Sociologové tomu říkají „teror menšiny“. Většina se dobrovolně podřizuje nejrůznějším menšinám, protože se obává, aby nebyla nařčena z porušování práv “znevýhodněných skupin”. Černoši, ženy, vegetariáni, Romové, muslimové, homosexuálové a desítky dalších menšin mohou kdykoli začít křičet: “Jste zlí, diskriminujete nás!”

Ne že by snad všechny tyhle skupiny v minulosti opravdu nebyly diskriminovány. Postupem času se ale kyvadlo přehouplo na druhou stranu. Tak třeba ženy (což ale přísně matematicky vlastně žádná menšina není). V Česku dnes mají třeba vyhrazená místa k parkování nebo vyhrazená kupé ve vlacích, což je jednoznačná genderová diskriminace mužů. Pro srovnání si představte, že by vznikly restaurace nebo fotbalové kluby s nápisu “Jen pro muže – ženám vstup zakázán.” To by bylo křiku! Navíc tento příklad ukazuje naprostou vnitřní nelogičnost feministické lobby. Dle nich jsou si muži a ženy rovni ne jen v občanských právech a povinnostech, ale i ve všem ostatním. Přitom širší parkovací místa a samostatná kupé pro ženy ve vlacích, které prosazují, jasně dokazují, že tomu tak není.

Ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD) se snaží prosadit ženské kvóty i v politice – ženy by měly mít povinně třetinu na kandidátce každé strany. Důvod? Ženy se prý v Česku “nepodílejí adekvátním způsobem na rozhodování, a to jak v oblasti politiky, tak i v oblasti byznysu a vědy.” Že se jedná o naprosto nedemokratické zasahování do autonomie politických stran a že se z voličů dělají nesvéprávné bytosti, které neumí kroužkovat, je ministrovi jedno. Navíc pokud bychom přistoupili na logiku navrhovatele zákona, museli bychom do politiky zavést i jiné kvóty. Co třeba vzdělání? Lidé se základním vzděláním mají nepochybně menší šanci se stát poslancem než lidé s vysokoškolským vzděláním. Přitom lidí pouze se základním vzděláním je v ČR 16,2 %, což je více než lidí s vysokoškolským vzděláním, kterých je 14,6 %. Dle logiky kvóty by tedy v Poslanecké sněmovně mělo sedět 32 lidí se základní školou. Je to úplně stejný nesmysl, jako když američtí černoši protestují, že dostávají málo Oscarů. Už jen čekám, až nějakou moudrou politicky korektní hlavu napadne zavést na to kvóty. “Sice neumíš hrát, takže tě diváci nechtějí, ale jsi černý, takže tady máš Oscara,” uslyšíme možná časem. A nikoho nenapadne, že právě kvóty jsou paradoxně největší urážkou samotných menšin. Kvóty jsou přece v zásadě protekce, a kdo potřebuje protekci, prozrazuje tím svou neschopnost.

Zkusme to ale otočit. Mezi nejlepšími světovými sprintery prakticky nenajdete bělocha. V atletice, a především v bězích, mají dlouhodobě výjimečné výsledky černoši. Atleti s etnickými kořeny v Africe dosahují ve světových soutěžích až v 95 % nejlepších časů. Více než jednu třetinu z nich přitom tvoří obyvatelé Keni, konkrétně okolí města Iten, kde žije a trénuje obrovské množství elitních vytrvalců. Proč? Tamní populace má podle vědců pro běh zvláštní anatomické vlohy. Jinými slovy – příroda znevýhodňuje atlety, kteří se nenarodili v Africe.

A teď si představte, že by nějaký bílý běžec začal oponovat: “Černoši mají na dráze oproti nám nezaslouženou výhodu, což nás diskriminuje. I my přece máme právo stanout na stupních vítězů. Chceme kvóty pro bělochy! Chceme aspoň třetinu medailí, a to bez ohledu na pořadí v cílové pásce!

Ano, je to naprosto absurdní. Stejně jako kvóty a zvýhodnění pro černochy, ženy, vegetariány, Romy, muslimy, homosexuály a desítky dalších menšin. Bojovat proti diskriminaci negativními prostředky, tedy odstraňovat bariéry, aby nikdo nebyl perzekvován ani znevýhodněn na základě svého pohlaví, víry a rasy je naprosto správné. Jakmile se ale začne proti diskriminaci bojovat pozitivně, čili prosazovat kvóty a podobné opatření, je to chyba. Všichni lidé si jsou rovní, ale nezaměňujme rovnost za stejnost. Lidé nejsou stejní, někomu jde lépe sport, jinému učení, někdo je hezčí a někdo ošklivější. Respektujme všechny stejně, ale nesnažme se uměle vytvářet rovnost tam, kde není třeba.

Kdo je schopný, prosadí se sám i bez kvót. Platí nejen v běžném životě, ale i v politice, byznysu nebo ve vědě.