Čí jsou moje děti? Lékaře, státu nebo rodičů?

Jako dítě jsem trávil hodně času na táborech a školách v přírodě. Tehdy to bývalo jednoduché – rodiče prostě podepsali prohlášení o mé bezinfekčnosti, zabalil jsem si věci a jelo se. Všechny ty sportovní a prázdninové akce s jinými dětmi mne v životě někam posunuly a nasměrovaly. Zásadní zkušenost! 

V nejbližších dnech budou poslanci projednávat změny zákona o ochraně veřejného zdraví. Pozorně to sleduji už proto, že mám pět dětí. Když je dnes chci poslat na školu v přírodě, na letní tábor nebo na jinou podobnou akci, mám to složitější než moji rodiče. Musím s nimi třeba běžet k obvodnímu lékař pro potvrzení o zdravotní způsobilosti.

    Jako nesmysl mi to připadá už proto, že je to naprostá formalita. Lékař se dítěti podívá do krku, změří mu teplotu a pokud je zvlášť pečlivý, poslechne si ho stetoskopem. Trvá to tak pět minut (čekárna je plná dalších dětí), takže případnou nemoc lékař nemá šanci odhalit. Na rozdíl ode mne. Se svými dětmi trávím spoustu času a vím, na co si aktuálně i dlouhodobě stěžují. Chodím s nimi na očkování a pokud je to třeba, běhám s nimi i po specialistech. Jejich zdravotní způsobilost pro rekreační nebo sportovní akci tedy myslím mohu posoudit líp, než cizí člověk – byť s lékařským diplomem.

    Dovedeno do důsledku to znamená, že děti ještě ve středu sedí ve třídě (bez nutnosti jakéhokoli lékařského potvrzení a druhý den jedou ve stejné partě na školu v přírodě (tam už ale jen se souhlasem lékaře).

    Navrhovaná změna zákona předpokládá, že by potvrzení nevystavoval lékař, ale podepisovali by ho jen rodiče. Rozumné mi to přijde i z dalších důvodů. Jako otec za své děti zodpovídám v celé řadě oblastí. Proč ne i tady? Pokud moje dítě někam jede, vzniká právní vztah mezi zákonným zástupcem (tedy mnou) a provozovatelem akce. Proč by do něj měl vstupovat lékař (pokud tedy mé dítě netrpí dlouhodobou chorobou apotřebuji vědět, že akci zvládne)? Když zatajím, že moje dítě má vážnou infekční nemoc, má se provozovatel soudit se mnou. Tak je to správně – já jsem přece své dítě neuhlídal, případně i něco zamlčel (což je ale jen hypotetický příklad, rozumný rodič zdravotní stav svého dítěte tajit nebude).

    Zákon dnes po rodičích vyžaduje něco, co při pohledu obyčejným selským rozumem nedává smysl. Jde jen o zbytečný kus papíru s razítkem. Čistě formální zdravotní potvrzení navíc obtěžuje nejen rodiče, ale i lékaře a děti. A v čekárně plné pokašlávajících malých pacientů může zdravé dítě paradoxně něco chytit právě při odjezdu na tábor nebo na školu v přírodě.

    Dnešní stav je ale nesmyslný i jinak. Posudek o zdravotní způsobilost dítěte má platnost 90 dnů. Obvodní lékař ho tedy nevystavuje na konkrétní akci, ale na poměrně dlouhou dobu. Netuší, jestli dítě během té doby pojede na běžný tábor nebo třeba na potápěčský kurz. Pokud se ale dítě chystá potápět, mělo by na to mít posudek specialisty, který by se zaměřil na konkrétní zdravotní rizika právě pro potápění. Má moje dcera v pořádku plíce? Netrpí skrytou srdeční vadou? Obvodní lékař nic z toho neodhalí a ani ho to odhalovat nenapadne. Netuší přece, že se moje dcera pojede potápět a neví, k čemu její zdravotní posudek s roční platností nakonec použiju.

    Zdraví dětí není levicové ani pravicové – jde jen o to, aby byl zákon ku prospěchu věci, ale nikoho zbytečně nebuzeroval. Myslím, že moje děti nepatří státu ani lékařům. Čím méně o nich bude rozhodovat anonymní “erár”, tím líp. A moje děti nakonec nepatří ani mně. Jsou to svéprávné lidské bytosti, které chci vychovat ke svobodě s co nejmenšími zásahy všemocného státu. Na první pohled je to už sice jiná otázka, ale svoboda stojí na každodenních maličkostech. Třeba na úplně zbytečném cáru papíru s “veledůležitým” úředním razítkem.